Rebelka, která našla cestu sama k sobě

Před pár měsíci jsem poznal ženu, která se snad už jako rebelka narodila. To jsem si myslel a ona mě hned vyvedla z omylu, že vůbec tomu tak v minulosti nebylo. Považovala se za ztracenou holku ve svém životě. Přišlo však pár změn a zásadní rozhodnutí, něco s tím jejím životem udělat.

rebelkaOsobně jsme se setkali na jedné výjimečné živé akci Podnikání z pláže, na konci května tohoto roku v Praze. Vážila cestu na toto setkání až z Anglie, kde nyní žije a pracuje se svým přítelem. Nejprve ke mně přistoupila atraktivní dáma se slovy: „Ahoj, já jsem Růžena Nekudová„. Jenže po pár minutách povídání jsem zjistil, že je to opravdu rebelka, která našla cestu sama k sobě. Žije svůj život bez předsudků, podle sebe a skutečně tak, jak ona chce. Prostě si nenechá „kecat“ do života, jak ona tvrdí. 🙂

Její vášní je být originál a nepodléhat trendům, společnosti a vlivu okolí. Rebelka mi věnovala pár minut, tak jsem ji pro vás trochu vyzpovídal.
Pokud se pořádně začtete do tohoto rozhovoru, možná v něm objevíte i kousek toho vašeho života a inspiraci ke změně.

Spousta lidí dnes žije v klasickém režimu zaměstnání, výplata, dovolená na příděl, pracovní doba od-do, nalinkovaný život, atd. Ty ses k životu postavila jinak. Co si tedy musela udělat, že žiješ jiným, odlišným životem?

„Není to o tom vyloženě se měnit, aspoň u mě to tak nebylo. Já to měla celou dobu v sobě. Nebaví mě jakýkoli systém, školou počínaje a prací v zaměstnání konče. Nemám ráda cokoliv omezené a v těchto předešlých systémech je omezeno úplně vše.  Ve školství jsi omezen na vědomosti, které ti řeknou nebo které se musíš naučit a přitom tě baví úplně něco jiného, v čem by jsi mohl vyniknout. V práci máš omezené finanční prostředky a hlavně časovou nesvobodu.

Já na to v podstatě přišla, když jsem prostřídala pár zaměstnání a i když jsem v nich excelovala, přesto jsem nebyla dostatečně ohodnocená. Naopak, když jsem chtěla změnit něco ke svému prospěchu, byla jsem pro ně vybočující, problémová, tudíž nežádaná. Pomohla tomu i Anglie, kde je mentalita lidí úplně na jiné úrovni.

Od té doby jsem už nikdy nechtěla být zaměstnaná.

Stačilo si jen uvědomit, že to co mi vadí, už nikdy nechci zažít, tak jsem začala dělat to, co mě baví. Nemusím nikoho poslouchat, a nemusím dělat něco, co chce někdo jiný.“

Přestěhovat se do Anglie a začít tam takřka nový život, to chce kus odvahy a učinit velké rozhodnutí. Měla si nějaké obavy z toho pro tebe neznámého prostředí? Jak si tyto obavy překonala?

„Ano je pravda, že to chce odvahu. Hodně lidí chce odjet do ciziny, ale nikdy to neudělají. Já odjela z důvodu samostatnosti, a toho, že jsem chtěla žít svůj život a budovat svoji firmu naplno. Už jsem byla unavená z hledání si práce za málo peněz, kde musím někoho poslouchat. Já jsem obavy jako takové neměla, věděla jsem, že se kdykoliv můžu vrátit zpět. Mě nejvíce brzdilo vědomí, že odjíždím od dcery.

Obavy jsem měla spojené pouze s tím, že jsem nevěděla, kdy ji znovu uvidím, jak to zvládá a jak vše dopadne atd. To bylo hodně těžké a trvalo dlouho, než jsem změnila brečící dny na pozitivní dny. Překonala jsem to v sobě tak, že jsem si každý den říkala a říkám, proč to dělám. Vidím svůj cíl a také vím, že se nakonec dcera bude mít v budoucnu lépe než pracovat někde v zaplivané hospodě jako servírka.

Jsem na sebe hodně tvrdá, buď si člověk jde za svým přes všechny překážky i životní situace, anebo to vzdá. Je to jen na nás, co si vybereme.“

Byla si někdy v situaci, kdy to bylo tak těžké, ze si to chtěla vzdát, vrátit se do Cech? Jaká to byla situace a co ti pomohlo to překonat a pokračovat na své cestě?

„Ano, byla jsem v takových situacích mnohokrát, hlavně v době, kdy jsem byla první rok ve Skotsku. Tam jsem byla zaměstnaná, byla to naše vstupenka do Anglie a bylo to ve Skotsku hodně psychicky náročné. Nevěděli jsme o Anglii nic, proto jsme jeli přes agenturu, která nám na poslední chvíli změnila lokaci a místo uplatnění a nabídla práci v hotelu. Přijali jsme a díky tomu jsme věděli základní informace, jak to v Anglii chodí, co je potřeba k vyřízení atd.

Jenže v hotelu to bylo hodně pracovně náročné a psychicky těžké. Jak zvládnutí šílené zakomplexované šéfky, tak náročnou práci, kde bylo každý večer cca 150 hostů, plus zvládnutí mých emocí, co se týče odloučení od dcery. Říkala jsem si, že je to horší než v Česku. Pomohla mi v tom jenom moje vidina toho, co chci dokázat a co chci vybudovat a to byla firma a pasivní příjem.  Nechtěla jsem za žádnou cenu udělat krok zpět a to, že bych vše vzdala a odjela zase zpátky domů.

Člověk se nemůže vzdát při první překážce a říct si to nejde, to nefunguje, na to nemám sílu. Nedokázal by nikdy nic a dále by si jen stěžoval. Já jsem stále věřila, že to bude jednou takové, jaké jsou mé sny.  Dnes se moje sny plní a nové sny přibývají, jedině tak člověk může růst. Tím, že si jde za svým a nic ho nezastaví.“

Jak vypadá tvůj „svět“ teď, oproti tomu, jak si ho žila v ČR? Vidíš v tom srovnání nějaké zásadní rozdíly ve tvém životě?

„V Česku jsem přežívala, i když jsem tam podnikala a měla peníze, tak myslím takovou tu svobodu rozhodování o svém životě. Dávala jsem si pořád pozor, abych se někomu zalíbila nebo aby mě ostatní brali mezi sebe a byla oblíbená. Na základě toho jsem nežila svůj život a nebyla spokojená. Musela jsem dojít ke zjištění, že když se se svými názory nezalíbím, tak jsem to pořád já taková, jaká chci být.

Největší rozdíl teď vidím ve své svobodě. Dělám to, co chci já a ne někdo jiný. Vybírám si lidi, se kterými se bavím a hlavně nepodléhám různým vlivům, co na nás denně působí, především reklamě a společnosti. Nebojím se vylézt ven třeba nenamalovaná, aniž bych z toho měla komplex. Těch situací denně jsou milióny. Zdají se to být takové maličkosti, ale ve výsledku to udělá celek, zvlášť u ženy.“

Máš nějakou svoji „zkratku“ jak toho docílit, aby se člověk vymanil z vlivů okolí a začal žít svůj svobodný život?

„Tak určitě mám. Jedna z nejdůležitějších věcí je, aby člověk znal sám sebe, věřil si a věděl, že cokoliv udělá nebo řekne je tak v pořádku, v rámci morálky. Aby si to člověk nevyložil, že myslím vrahy atd.. On si každý většinou řekne: „Já se znám a vím, co dělám.“ Jenže ono to právě zas taková pravda není. Ten vědomý život je totiž úplně o něčem jiném, otevírá mnoho možností. A týká se to hodně i maličkostí, na které se lidé ani nesoustředí.

Další důležitou věcí je poslouchat svoje pocity, poslouchat sám sebe. Tohle dokáže opravdu málo lidí. Lidé fungují tak, že si říkají: „Tohle je blbý, tohle nemůžu, protože by se mi někdo smál. Musím jít tam či onam, protože to přece oni chtěli, tak abych nevypadal blbě. Musím například uklidit, protože by mě jinak manžel zabil.“ 🙂

A takhle bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Ale pokud se člověk dívá na sebe a teď si to nepleťme se sobectvím, tak žije úplně jiný život. A o tom ten živote je. Žít si podle svého, že?

Tohle jsou neviditelné vlivy, které na nás působí a mě to už jednou přestalo bavit, tak jsem o tom dokonce napsala eBook Nekopíruj kopie, jsi originál. A chci na to poukázat a pomoci tím lidem, aby měli lepší životy a žili je naplno podle sebe.“

Žijete také svůj skutečný život?

A co vy, kteří ještě ne? Chtěli byste být originálním a nežít život druhých, ale ten svůj?

Inspirujte se!

Vidíte, že na to nikdy nejste sami.

Jiří Zeman

Mojí vášní jsou životní změny a lidské příběhy. Podnikám, radím, inspiruji, podporuji, motivuji a pomáhám lidem při změnách života. Jednoho dne jsem se rozhodl nepřežívat, nebýt průměrný, ale žít svůj život naplno. Opustil jsem svůj "krysí závod" a díky zásadním změnám jsem dnes skutečným majitelem svého života.

Jsem autorem praktického eBooku Majitelem svého života, jako průvodce na cestě životními změnami. Více o mně se můžete dočíst v mém příběhu.

Připojte se k fantastické jízdě životem na facebooku.

Napsat mi můžete na jiri@jiri-zeman.cz

Komentáře