Cesta na dno je většinou dlážděna frustrací. Proč?

Cesta na dno

Jsou tomu už dva měsíce, co jsem se naposledy podíval na svoji vlastní webovou stránku. Nevím, co se stalo, ale najednou se mě zmocnil jakýsi odpor k tomu, co všechno jsem za poslední rok a půl tvořil. Jenom myšlenka na to, že bych měl napsat nový článek, být aktivní na facebooku nějakým atraktivním příspěvkem, nebo dokonce poslat do databáze email s hodnotnou informací, ve mně vyvolává neskutečný stres a frustraci.

A to nemluvím o svém offline podnikání, které nejde jen tak opustit a vypnout, když svou prací ovlivňujete životy svých klientů. A jako na potvoru jeden složitější případ za druhým.

Co se to najednou stalo?

Jak to, že se z ničeho nic dostavil takový velký smutek, frustrace, nasranost sama na sebe, pocit toho, že vše, co člověk dělá, je snad špatně? Vždyť jsem to měl tak skvěle naplánované.

Dělal jsem pro to možné i nemožné a nakonec to nefunguje. Finanční rezervy na nule, začínají se kumulovat dluhy. To moc na dobré náladě nepřidá. Navíc, když se člověk živí prací, kde se od něho očekává asertivní jednání a to, že je nad věcí a v pohodě. Přitom uvnitř sebe to má jak na smetišti. Jak v hlavě, tak v té oblasti, které říkáme duše a srdce, když si ukazujeme na střed hrudi.

A tak sedím celé dny v kanceláři, doma, nebo je trávím za volantem a říkám si: „Jirko, to je ta cesta na dno? Je to ten strmý pád dolů, který ti občas prolétne hlavou?“ …a tak to vše analyzuju a hledám řešení. Nic mě nenapadá. V hlavě najednou prázdno.

Možná ten pocit znáte, kdy strašně moc chcete jít si za svými sny, jenže žádná kloudná myšlenka nepřichází. Nemáte chuť se do něčeho pustit. Najednou vám všechno přijde zbytečné, skeptické. Jste sami ze sebe unaveni a nemáte na nic sílu. Toužíte po tom, chytit se nějakého stébla, které vás vytáhne nad hladinu.

A co teď? Vrátit se do svého „starého“ života a bezmyšlenkovitě si počkat na důchod, který bude bůhví jaký? Není to srabácký? A chci to vůbec?

Jenže najednou mám pocit, že to sám nezvládnu. Cítím, že potřebuji někoho, kdo mě chytne za ruku a pomůže mi se zase znovu pořádně nadechnout.

Jak z toho dopr… (sakra) ven?

„Jirko, hoď se do klidu. Zastav se. Podívej se na to celé z nadhledu. Nasedni do balónu a nechej se vynést nad celou tu problematiku. A pořádně si to prohlédni z výšky, z odstupu…pak to najdeš.“

Obrazně jsem všechny starosti vložil do krabice, přikryl víkem a zasunul pod postel. A naordinoval jsem si 1 den přírodu. Vyrazil jsem do kopců, podívat se na to všechno z nadhledu, z výšky.

Cesta na dnoUšel jsem 20 km. Nejprve jsem šel do kopce, pak chvíli po rovině a pak zase dolů z kopce k cíli. Šel jsem vysokou travou, přes louže, mokřinami, přelézal jsem spadlé stromy. Na cestě byly i krásné výhledy, kde jsem načerpal novou sílu a pokračoval dál. Když jsem nevěděl kudy kam, koukl jsem se do mapy a hned mi bylo jasné, jak a kam pokračovat. Měl jsem pár příjemných milníků na cestě. Věděl jsem, kde si chci dát pivko. Kde se zastavit na dobrou kyselicu. Kde je fajn vyhlídka. Takové povolené dopingy na cestu.

A pak mi to došlo.

Cestou dolů, do údolí, jsem skoro běžel. Věděl jsem už, že jsem našel východisko z té celé své situace a proč se to vlastně tak stalo.

Přestal jsem používat svého životního průvodce.

Kdybych neměl mapu, možná se ještě teď toulám někde po kopcích a beznadějně hledám cestu k cíli.

Cesta na dnoA tak je to i v životě. Potřebujeme mapu nebo průvodce, který nám ukáže cestu a záchytné body. Ukáže nám, jestli překážka se dá obejít, nebo jí musíme projít, protože jiná cesta k našemu vysněnému cíli nevede. Ukáže nám, kde nás čekají záchytné body a životní doping.

Já sám jsem se vlastně přestal řídit průvodcem, kterého jsem sám sestavil.
Proto mi vše najednou přestává fungovat. Stroj se zadrhnul. Nemá mazivo a palivo, tak proto nejede. A já do něho tluču kladivem. Přitom stačí ho zase namazat tím správným olejem a dát mu to správné palivo. A tak si beru do ruky svého Průvodce a nechávám se vést.

První část a první narovnání myšlenek mi hned pomáhá uvědomit si ten stav, který je teď a proč vznikl. Vždyť já jsem přestal poslouchat své srdce. Nedal jsem na své intuice, nechal se ovlivnit emocemi a vše začal zbytečně analyzovat. Přestal jsem se rozhodovat dle svého ŽEBŘÍČKU ŽIVOTNÍCH HODNOT. Vše ztratilo svoji uvolněnost.

Najednou se mi mění myšlení. Přicházejí zase ty správné nápady a myšlenky. A díky tomu se dostavuje nová síla, nová chuť do dalšího tvoření. Získávám pocit, že to, co mi před pár dny, týdny, měsíci přišlo nesmyslné, mi teď zase dává absolutní smysl.

Co se tedy stalo?

No, tak trochu jsem sešel z cesty. Narazil jsem na překážku, na spadlý strom, který jsem chtěl odstranit, ale nepodařilo se mi to.

Můj spadlý strom byl v podobě webináře. Nevím proč, ale celou dobu jsem měl pocit, že se prostě vůbec nepovedl. I když jsem měl spoustu pozitivních ohlasů z okolí. Ale ten vnitřní pocit, že to nebylo ono, ten byl hodně silný na to, aby mi navodil pocit selhání, frustrace, smutku a nasrání na sebe samotného.
Naštěstí mám kolem sebe zasvěcené lidi, kteří mi pomohli tento pocit odstranit.

Šlo o to, že jsem se začal srovnávat s úspěšnými lidmi, kteří tyto vlastní webináře dělají už několik let a jsou v tom profíci. A to je chyba.

Cesta na dno

Když jsem si pak našel jejich první webináře a první natočená videa, zjistil jsem, že se mi ten můj zatraceně povedl. 🙂 Posuďte sami. Není jak od profíka, ale jsem přesvědčený, že za pár měsíců či let už to bude skvělé.

A tak je řešení na celý tento problém, o kterém jsem si myslel, že to je pád na dno, zřejmě na světě. To ukáže čas. Prostě dát na svoji intuici a poslechnout to, co ze srdce chcete, po čem toužíte. Nenechat do toho moc zbytečně promlouvat mozek a analyzovat situaci.

Víte, mě to najednou celé začalo chybět. Kontakt se čtenáři mých článků. Komunikace s fanoušky na facebooku, kde jsem s nimi absolvoval výzvu s názvem Příjemná změna. Chybělo mi to, když jsem mohl odpovídat a pomoci čtenářům a majitelům mých eBooků.
Ano, to je ono, to mě přeci baví. To jsou situace, při kterých získávám pocit toho, že když mohu takto inspirovat a pomáhat lidem na jejich cestě životem, tak mi to dává smysl.

A co dává smysl vám?

Pomyslně vyjděte na kopec a podívejte se na váš život (na váš problém) z nadhledu, z výšky. Co tam vidíte? Dává vám to smysl, co všechno v průběhu jednotlivých dnů děláte? Převažují více situace, které musíte dělat, nebo věci, které děláte rádi, s nadšením a dávají vám smysl?

A jestli si pokládáte stejnou otázku jako já: „Co s tím?“, tak si častěji objednejte cestu balónem, ať se znovu můžete podívat na svůj život z výšky.

Pokud se vám tento článek líbil, budu rád, když ho podpoříte a kliknete na „To se mi líbí“. A pokud si myslíte, že by někomu z vašich přátel mohl pomoci a vyřešit jeho problém, sdílejte ho na facebooku.

Jiří Zeman

Mojí vášní jsou životní změny a lidské příběhy. Podnikám, radím, inspiruji, podporuji, motivuji a pomáhám lidem při změnách života. Jednoho dne jsem se rozhodl nepřežívat, nebýt průměrný, ale žít svůj život naplno. Opustil jsem svůj "krysí závod" a díky zásadním změnám jsem dnes skutečným majitelem svého života.

Jsem autorem praktického eBooku Majitelem svého života, jako průvodce na cestě životními změnami. Více o mně se můžete dočíst v mém příběhu.

Připojte se k fantastické jízdě životem na facebooku.

Napsat mi můžete na jiri@jiri-zeman.cz

Komentáře